Vliv běhu na naši psychiku

O vlivu běhu na naši psychiku píše MUDr. Adam Žaludek, MBA., LL.M.

Mozek sám sebe modifikuje v odpovědi na nové stimuly, chování okolí, prostředí a zážitky. Cvičení, běh nevyjímaje, má podle současných poznatků vědy významný efekt na neuronální plasticitu. U hlodavců se dokonce prokázal efekt neurogeneze, čili tvorby nových neuronálních populací v hippocampu, tedy oblasti mozku, která mimo jiné pomáhá při učení a tvorbě paměti.

Mimoto běh a jiné aerobní sporty napomáhají vybití nakumulovaného stresu, pomáhá snížit dobu trvání reakčních odpovědí, a to na vrub celkového okysličení mozkové tkáně. Existují studie, které prokázaly, že 30minutový běh redukuje pocity napětí, snížené koncentrace a agrese, ba dokonce zlepšit symptomy pacientů trpících klinickou depresí.

Předně je však potřeba sdělit, že běh jako takový není aktivitou pro každého. Některým klientům v jeho realizaci může překážet somatické onemocnění (artrózy, srdeční onemocnění a další), jiným může bránit stud.

Důvody, kvůli nimž klient s během či jinými sportovními aktivitami nezačne, je potřeba pozorně explorovat. To, co může zprvu vypadat jako lenost nebo výmluva, může mít závažné jádro. Stejnou míru pozornosti je potřeba věnovat i těm klientům, kteří naopak sportem zaplňují životní prázdnotu, nedostatečný pocit vlastní hodnoty či jsou sužováni poruchou příjmu potravy.

Zkušenost je dobrá v případě, že má klient možnost si požitek z běhu vychutnat a sám pak vidí, že mu přináší do života strukturu a zdroj podpory. Rizikové je, když klient doporučení přijme jako závazek k terapeutovi, a když mu nedostojí, sužují ho výčitky ze selhání. Takové stavy je potřeba v terapii ošetřit také.

Motivovat klienta či nikoli?

Považuji za důležité, aby klient i terapeut měli jasno v tom, jaká je potřeba a cíl, ale také v tom, jak se děje, že ho nelze dosáhnout.

V případě běhu, pokud je považován za vhodný doplněk k životnímu stylu, to mohou být nejrůznější důvody. Od ostychu, strachu ze selhání, nechuti až po nedostatek disciplíny a kapacity vydržet u aktivity.

Nelze pak motivovat pouhým „Máte na to, jděte do toho!“. Kdyby terapie byla tak snadná, že by stačilo přijít na cestu ke zlepšení duševního zdraví a pak se po ní vydat, pak by život byl snadný, návodný.

Tomu tak ovšem není. Proto v těch případech, kdy za neschopností běhání stojí psychologické bloky, je nejprve potřeba posílit klientovu sebepodporu, aby poznal, čím se drží zpět. Povzbuzování je asi jako postrčit dopředu někoho, kdo je přivázán ke stěně. Stejnou silou, jakou tlačíme, bude tahán zpět. Ale pokud pozná, čím si brání a zaměří se na tyto bloky, pak už vyjde – zde tedy lépe rozběhne – životem sám.

Článek vznikl jako vyjádření pro časopis Moje Psychologie.